Holandsko

4. června 2017 v 14:22 | Elizabeth |  Výlety
V minulém článku jsem se trošku rozepsala o tom, jak jsem se do Holandska vůbec dostala. Byl to článek hodně emotivní, dneska se ale zaměřím spíše na zeměpisnou stránku výletu.

Nejdřív jsme ani málem neodjeli. Vyjížděli jsme z Prahy. Cestovní kancelář obstarala tři autobusy s průvodcem a seznamem cestujících. Jenže my nebyli ani na jednom z nich. Nevěděli jsme co dělat. Já už jsem měla v očích slzy. Říkala jsem si: To je osud, asi se prostě do zahraničí nikdy podívat nemám. Když už všichni ostatní cestující byli v autobusech, jedna průvodkyně oznámila, že mají čtyři volná místa. To bylo trochu podetřelé, protože my jsme 4 byli. Na předložení faktury nás do autobusu pustili a mohli jsme jet. Větší úlevu jsem snad ještě nezažila. Nakonec se zjistilo, že naše průvodkyně si zapomněla jeden papír ze seznamu, na kterém byla pouze naše jména. Výhodou toho se nám stalo to nejlepší místo v autobuse.

Krásný západ slunce za Plzní (výhled z autobusu)

A tam nahoře sedíme my (foceno už v Holandsku)
 

Moje první skutečná láska

1. června 2017 v 18:48 | Elizabeth |  Deníček
Kdyby mi někdo na začátku střední řekl, že se letos podívám do zahraničí, asi bych se mu vysmála. Obzvlášť pokud by zmínil, s kým tam pojedu.

Je to dlouhý příběh - romantický, s krásným dějem, ale špatným koncem. Začalo to jako pohádka. Já byla beznadějně zamilovaná do jednoho kamaráda, který bydlel daleko a k tomu o mě nejevil absolutně žádný zájem. A pak se objevil on. Princ na bílém koni, co mě přišel vysvobodit. Začal se mi dvořit a já si toho byla moc dobře vědomá. Psali jsme si. Každou chvíli jsme na sebe v nudných hodinách koukali a usmívali se na sebe. Jiskřilo to přes celou naši třídu. Ale já jsem si nic nechtěla připouštět. Pořád jsem si myslela na toho, kterého jsem nemohla mít. Jenže to se brzy začalo měnit... Dobrá, brzy ne, trvalo to ještě asi 2 měsíce.
Jela jsem za ním. A tam se to zlomilo. Uvědomila jsem si, jak úžasný je. Zní to trochu jako klišé, ale je to opravdu tak. Zatopil v krbu, uvařil brambory, umyl po obědě nádobí. Povídal mi o svých názorech na rodinu a na život. Byl přesně to, co jsem hledala (a to jsem ještě nezmínila jeho tělo). Doopravdy jsem se do něj zamilovala.
Nikdy dřív jsem s nikým nic podobného nezažila. Když si ke mě poprvé ve škole sedl, když mi poprvé sáhl na koleno... Ale nic vím, jenom pohledy a letmé dotyky. O pár měsíců později jsem za ním znovu jela a co hůř, měla jsem tam spát. Věděla jsem že v "tomhle" směru se bát nemusím. Ale i tak jsem byla strašně nervózní. Ale nervozita opadla v okamžiku kdy jsem ho uviděla čekat na vlakové zastávce. Den utekl jako voda. Byla jsem ubytovaná v pokoji jeho sestry, která nebyla doma. Koukali jsme v tom pokoji na film, a když skončil, čekala jsem že mi řekne dobrou noc a zaleze do svého pokoje. Ale on si donesl svoje peřiny, zhasl a povídali jsme si ještě další dvě hodiny. ,,Měli bysme jít spát," řekla jsem. A on odpověděl: ,,Ale já si s tebou chci ještě povídat."... Nic krásnějšího říct nemohl. Usínali jsme spolu přitulení. Co však bylo zvláštní, nepolíbil mě. Možná jsem mu schválně nedávala příležitost, protože stejně jako dotyky, i líbání pro mě byla velká neznámá.
Když jsem u něj spala podruhé, a on mi stále pusu nedal, už jsem byla hodně namíchnutá. A když jsme spolu napotřetí leželi opřeni čelami o sebe a on stále nic, uvědomila jsem si, že jsem svoji šanci propásla.
Od té doby to šlo z kopce. Neměl moc zájem si psát. Ve škole už na mě tolik nekoukal... Až jednou mi zazvonil telefon:
,,Mám takovej nápad. Pojedeš do Holandska?"
,,Cože? Jak tě to napadlo?"
,,No... Já vím, že jsi nikde nikdy nebyla, tak jsem si řekl, že tě někam vezmu."
,,Ale já nevím, to bude stát moc peněz."
,,S tím si nedělej starosti, budeš to mít jako dárek k narozeninám."
Říkala jsem si: to musí něco znamenat! A ono znamenalo, ale něco jiného než jsem si přála. Dva týdny před Holandskem jsem na facebooku viděla jeho fotku s nějakou holkou a romantickým popiskem.

Úvodní článek

22. května 2017 v 14:52 | Elizabeth
Vítejte na mé nové stránce!

Jsem sedmnáctiletá holka, co zjistila, že jí blogování strašně chybí, a tak se rozhodla, že si nějaký po dlouhé době zase založí. Začínám postrádat nějaký prostor pro tvůrčí vyjádření a vykecání se ze svých zážitků. Sama nevím, co vše budu na blog zveřejňovat. Ráda čtu, hraju tenis a poslední dobou se zabývám společenským tancováním. Doufám, že se v mých článcích občas najdete a že vám ty moje žvásty snad i něco přinesou. :)


Kam dál

Reklama